© 2019 Fraternidad Contemplativa Maria de Nazaret

“Jako Maria z Nazareta”

 

Rozhovor s Monsignorem Nicola Cotugno SDB, arcibiskupem v Montevideu

 

26 července 2012 oslaví Monsignor Nicola 45 let kněžství. Současně oslaví 16 let biskupské služby v katolické církvi, z nichž 14 let věnoval Pánu jako arcibiskup v Montevideu. Využíváme této příležitosti, abychom s ním pohovořili o jeho životě, o jeho rodině, jeho povolání, o tom, čemu se dnes věnuje, o jeho spiritualitě.

KDYŽ POHLÍŽÍTE ZPĚT NA LÉTA SVÉHO KNĚŽSTVÍ A BISKUPSKÉ SLUŽBY, CO BYSTE JAKO PRVNÍ UVEDL?

Že děkuji Pánu za to, že mě povolal ke kněžství, a že jsem tuto službu mohl vykonávat radostně, odevzdaně, s nadšením, ochotně, a myslím také…

 

SNAD NA NĚJAKÉHO ČLOVĚKA?

Samozřejmě… Se  zvláštní vděčností myslím na Otce Francisca Begnamina de Torre. Pán mě povolal ke kněžství prostřednictvím tohoto velkého kněze. Bylo to v poválečné době v Miláně. Narodil jsem se v roce 1938, válka začala o rok později a trvala do roku 1945. Bylo třeba znovu navázat sociální a kulturní vazby a žít uprostřed nedostatku, utrpení, bídy… Milánský arcibiskup kardinál Schuster svěřil tomuto knězi a komunitě Salesiánů nejprůmyslovější oblast v okolí Milána, asi 50kilometrů od centra města, kde tehdy žila má rodina.

Jak nevzpomenout na Otce Begnamina, který stál v čele salesiánské komunity a oratoře? V té oblasti  byly slévárny, ocelárny, velké světoznámé továrny. Potom mu kardinál Montini – pozdější papež Pavel VI. - svěřil vězení pro mladistvé  delikventy, které bylo ve špatném stavu,  a Otec Francisco je přeměnil ze dne na den podle stylu Dona Boska, životu těchto mladistvých delikventů dodal důstojnosti. Navštěvoval jsem jejich cely. Pamatuji si na jednu stěnu, na které byl tento nápis: „kdybych byl měl matku, nebyl bych tady“. Před Salesiány tam byl světský  kněz v prakticky opuštěné kapli, mše se slavila jen občas… Druhá světová válka zanechala po sobě téměř totální zkázu.

NALEZLA VAŠE TOUHA PO POVOLÁNÍ PŘÍZNIVÉ RODINNÉ KLIMA?

Přál bych každému člověku takové rodinné štěstí, které jsem prožíval, a vůbec si nic neidealizuji. Tatínek i maminka byli úžasní…Viděl jsem hlubokou svornost v silné a obětavé lásce. Rodina byla velmi náboženská. Můj dědeček z otcovy strany byl v místě, kde žil, považován za znalce ve věcech víry. Křesťanský život rodiny byl solidní, přirozený, bez nějakého zvláštního vyvyšování, jak to říct, dnes bychom řekli bez fundamentalistického zdůrazňování.

Doma jsme se modlili před jídlem, po jídle, společně jsme se modlili růženec. Matka se starala o čtyři děti, a k tomu válka. Domácí prostředí bylo velmi klidné.

 

MŮŽEME SE DOZVĚDĚT NĚCO VÍCE O VAŠICH RODIČÍCH?

Můj otec pracoval v jedné z  místních továren, má matka pracovala v domácnosti. Měli čtyři děti: moji nejstarší osmiletou sestru, která je řeholní sestrou Panny Marie Pomocnice a která díky Bohu dosud žije, mého šestiletého bratra, mně byly čtyři roky, dále měli dvouletou sestřičku, která v tomto věku zemřela, protože její nemoc se kvůli válce nedala vyléčit. Zvládnout tyto čtyři děti byla pořádná práce! Matka nebyla žena velké kultury, ani neměla vzdělání, ale musím říci, že za víru, kterou mi Pán dal, vděčím celé své rodině a prostředí čtvrti, kde jsem žil, ale především své matce.

Moje matka byla věřící podle vzoru Marie z Nazareta: byla to žena prostá, pokorná, pracovitá, dobrotivá, měla zdravý selský rozum. Lidé ze sousedství ji považovali za ženu, která dovede poradit a často ji o radu i žádali.

Musím poznamenat, že čtvrť, ve které jsme žili, byla nejrudější, nejkomunističtější z celé Itálie, byla nazývána „Italským Stalingradem“. V té době skutečně existoval boj mezi komunisty a křesťanskými demokraty. Kdyby v roce 1948 zvítězil komunismus, dějiny Itálie by se vyvíjely zcela jinak..

TATO VÍRA RODINY MÁ NA VÁS JEŠTĚ DNES PO LETECH VLIV?

Myslím si, že ano. To, co jsem dostal doma, víru v rodině, jsem si uchoval po celý život. Víra byla něčím, co neustále prostupovalo mým životem. Jestliže jsem později studoval na kněze, pokračoval po Koncilu v teologických studiích, jestliže jsem prohluboval své znalosti v Lovani, což bylo tehdy velmi důležitým centrem těchto studií, jestliže jsem se stýkal s autorem dogmatické konstituce o Církvi Lumen Gentium mons. Gérardo Phillip …viděl jsem, že to všechno nebylo nic jiného než rozšiřování, prohlubování a pochopení daru víry, který jsem dostal v letech prožívaných v rodinné lásce.

Vzpomínám si, jak mi matka při setkání říkala: „Vy kněží, kteří jste tolik studovali, kteří jste tak blízko Pánu…“A já jsem jí říkal: „Maminko, kéž bych měl tvou víru!“ Svou matku budu Vždy obdivovat… Blízký vztah k Bohu ji posvěcoval. I mé povolání ke kněžství bylo něco, co jsme sdíleli.

Vzpomínám si, když jsem jí z čista jasna řekl, že chci být knězem, na její výraz: na jedné straně radost, na druhé to, že to pro ni nebyla žádná novinka, že viděla, že moje cesta je právě taková!

A CO PŘIŠLO POTOM?

Začal jsem svůj život u salesiánů, formace…Rozhodujícím rokem v mém životě byl rok, kdy jsem měl začít studovat teologii. Bylo mi tehdy 23 roků…V noviciátě jsem projevil odhodlání jít na velmi zvláštní místo v Latinské Americe: do leprosária „Agua de Dios“ v Kolumbii. Chtěl jsem tak odevzdat svůj život jako odpověď na volání Boží lásky. Ale salesiánští představení se mě zeptali, zda jsem ochoten odejít do Uruguaye, protože tam právě někoho potřebovali vyslat. Odpověděl jsem: „Jestliže chcete, půjdu tam, ano“. Pro mou rodinu to byl jistě velmi bolestný okamžik. Byli šťastni a spokojeni, že jsem se stal knězem, ale odejít na misie v té době znamenalo odejít a nikdy se už nevrátit.

V tehdejší době neexistovaly takové možnosti cestování jako dnes. Jeden z nejdojemnějších okamžiků mého života se vztahuje k tomu, jak Augustus se pomalu vzdaloval od janovského přístavu na své plavbě do Montevidea. Tuto vzdálenost urazil za šestnáct dní. Přistáli jsme  u několika měst: Barcelony, Lisabonu, Ría de Janeira..

STUDIE V LOVANI BYLY PŘEDTÍM NEBO POTOM?

Ne, ne. Měl jsem jít studovat teologii, ale stalo se toto. Rok po příjezdu jsme spolu se salesiánskými seminaristy odjeli studovat do Santiaga de Chile. Byly to čtyři roky teologie. Tam jsem se setkal s donem Egidiem Viganó, osobností velmi důležitou v mém životě. Byl ředitelem teologických studií – rektorem salesiánského semináře-, ale současně byl koncilním poradcem kardinála Silvy Hernándeze a Biskupské konference v Chile. Byl účastníkem Koncilu a v přestávkách mezi zasedáními se vracel do Santiaga a sdílel s námi své nadšení a teologickou hloubku. Jeho nadšení bylo nakažlivé. A já jsem se skutečně nakazil! Tam jsem se naučil milovat teologii a zatoužil jsem plně se jí věnovat. A don Viganó mě nechal vysvětit dříve, 26. července 1967, abych, už jako kněz, mohl pokračovat ve studiích v Lovani.

 

Svěcení kněží se obvykle konalo koncem roku. Bylo to tenkrát jeho rozhodnutí i rozhodnutí tehdejšího salesiánského inspektora, což byl pozdější arcibiskup v Montevideu mons. José Gottardi. Inspektor mi nejprve nabídl, že mě připraví, abych se stal  novicmistrem nebo abych pokračoval ve studiích teologie. Při tomto návrhu Otce Gottardiho na mě zezadu don Viganó mrkl, jako by chtěl říci, teologie! A tak jsem odjel do Lovaně, potom do Říma, v roce 1971 jsem získal doktorát a tak jsem v oněch čtyřech letech mohl prohlubovat teologii II. Vatikánu zevnitř, mohl jsem napsat doktorskou práci „Svědectví na II. Vatikánském koncilu“ pod vedením jedním z významných teologů tehdejší doby, což byl Otec René Latourelle, znalec fundamentální teologie zmodernizované ve světle Koncilu. Byl to pro mne ohromný dar, protože jsem se mohl zcela ponořit do koncilového dění.

Don Egidio Viganó (1920 - 1995) byl sedmým nástupcem Dona Boska ve vedení Salesiánské kongregace 18 let. Zpovědník Jana Pavla II. Exercitátor papeže a kurie v roce 1986. Ačkoliv se narodil v Itálii, od svých devatenácti let žil v Chile. Tuto zemi považoval za svou rodnou zemi. Byl významným teologem a plodným spisovatelem. Byl ředitelem salesiánského ústavu v Santiagu a poradcem na II. Vatikánském Koncilu.

 

„Láska k teologii se u mne probudila v Santiagu (Chile) díky svědectví Dona Egidia Viganó. Tento muž měl zvláštní dar teologické moudrosti, aby dokázal vzbudit zájem o tajemství člověka, Boha, Církve.“ 

 

DON EGIDIO VIGANÓ SKUTEČNĚ OVLIVNIL VAŠE KNĚŽSKÉ POVOLÁNÍ?

Ano. Ptal jsem se sám sebe, proč mě Pán přivedl do Ameriky. Protože jsem se mohl setkat s donem Egidio Viganó, který mě definitivně nasměroval k tomu, co jsem pociťoval od dětství. V kruté lombardské zimě se sněhem až po kolena a při teplotách pod bodem mrazu mě matka, zcela respektující mou svobodu – vždy říkávala: „kdo chce jít se mnou, já jdu na mši“, já jsem vždy s ní šel. Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes, jak jsem šel veden za ruku svou matkou zasněženými ulicemi do kapličky na mši. Matka mi předala tuto zkušenost s Bohem, který tě opravdu miluje, který tě volá k sobě, abys byl s ním spojen v této lásce. Nazval bych to kontemplací. Když jsem byl u Milána v noviciátě, řekl jsem novicmistrovi: „cítím neklidnou touhu, abych byl stále s Pánem a abych ho miloval ze všech svých sil. Nebude to tím, že mám povolání k řeholnímu životu? Bylo mi tehdy 19 let. On mi odpověděl: „I u salesiánů můžeš prožívat kontemplaci“.

 

A CO MĚL CO DĚLAT DON VIGANÓ S TOU VAŠÍ TOUHOU, KTERÁ VÁS PROVÁZELA OD DĚTSTVÍ?

Po prvním roce, který jsem strávil v Chile, se tato má touha po spojení s Pánem se upevnila natolik, že jsem se svěřil svému spirituálovi donu Viganó, kterého jsem velmi respektoval, měl ho rád a velmi jsem mu důvěřoval. Vyprávěl jsem mu o své hluboké touze. Vidím ho, jak se na mě dívá těma svýma očima, které ti pronikaly do hloubi duše: „Toužíš po kontemplaci? – cituji doslova, salesiánské charisma  kontemplaci přece potřebuje“. Proto jsem zůstal. Toto všechno se přeměnilo v touhu, abych to mohl prožívat a předávat druhým, abych mohl podporovat to, co jsem objevil v donu Boskovi a co mi don Viganó schválil.

 

TAKŽE TOTO VAŠE HLEDÁNÍ VÁS PROVÁZELO AŽ DODNES?

Ano, bylo to pro mne rozhodující, můj život nabral definitivní směr. Dodal bych, že toto mě identifikuje i dnes co by biskupa. Je samozřejmé, že postupem času jsem mohl vidět věci jasněji. Don Filip Rinaldi, třetí nástupce dona Boska, velký znalec jeho charismatu, řekl… (arcibiskup vstává, hledá něco ve svém psacím stole a vrací se se svazkem papírů, a potom čte tento úryvek z dona Rinaldi):

„ přes neustálé a neslýchané obtíže, protesty, nepřátelství… don Bosko dokázal perfektně skloubit svou neúnavnou vyčerpávající, zodpovědnou činnost s duchovním životem. Tento duchovní život pramenil z pocitu Boží přítomnosti (…) a postupně se tento pocit stával aktuálním, trvalým a živým, až  docházelo k dokonalému spojení s Bohem. Tak dospěl don Bosko ke stavu dokonalosti, což je aktivní kontemplace, extáze, s klidem pramenícím z této extáze pro spásu duší.“

 

TAKŽE JSTE SE VE SVÉ VOLBĚ NEZMÝLIL…

Díky Bohu, ne! Cítil jsem, že mé hledání se ztotožňuje s těmito slovy! Pomyslel jsem tedy v rámci salesiánského charismatu na možnost klást větší důraz na kontemplaci a stále více považovat to, že tato spiritualita patří ve skutečnosti ke každému křesťanskému životu, protože není vlastně křest branou, která vede k novému životu s Ježíšem, což se projevuje ve způsobu, jak prožíváme každodenní život? Křtem začíná každý pokřtěný toto spojení s Kristem, které se během života rozvíjí a skrze eucharistii roste, báječné přátelství, které je pouze prahem toho spojení, ke kterému dojde po smrti a bude trvat po celou věčnost.

Proto říká Vatikánský koncil ve své konstituci Gaudium et spes, že „povolání člověka je pouze jedno, božské“.

VIDÍM, ŽE JSTE STÁLE NADŠEN KONTEMPLATIVNÍM ŽIVOTEM

Samozřejmě. Po všech těch letech kněžství a nyní coby biskup se ptám, jak má dnešní církev evangelizovat, jak konkrétně? Koncil byl výrazem této velké starosti: jak to udělat, aby se Ježíšovo poselství dostalo ke všem lidem při respektování rozvoje kultury? A od té doby se prohlubuje tato perspektiva vztahu církve a světa. Jak nabízet víru dnešnímu člověku?

 

NEŽ BUDEME POKRAČOVAT…DO JAKÉ DOBY SPADÁ VAŠE INIC IATIVA ZALOŽIT KONEČNĚ HNUTÍ, KTERÉ BY MĚLO KONTEMPLATIVNÍ CHARAKTER?

Právě do doby, kdy jsem měl mnoho aktivit. Byl jsem ředitelem Ústavu dona Boska…se vším, co to přinášelo. Byl jsem tam od roku 78 do r. 84. Byl to internát s dvěma sty chlapci, kteří se věnovali výuce technických oborů: truhlářství, soustružnictví, mechanice, tiskařskému umění…Trávili tam 24 hodiny denně. Díky Bohu já jsem mohl studovat po základní škole v prvních letech své formace-, v odborných školách, což tehdy byla škola UTU.. Tam jsem se naučil základy slévárenství, mechaniky… což mě vždy fascinovalo. Musel jsem být celý den se svými chlapci. Ale kromě toho jsem byl profesorem teologie a několik let jsem byl ředitelem Teologického Institutu.

V té době vznikla touha vytvořit skupinu, jejíž ústřední myšlenkou by bylo sjednocení s Bohem. Tato touha se konečně šťastně zkonkretizovala v hnutí „Kontemplativní fraternita Marie z Nazareta“.

 

MLUVIL JSTE O SVÉ TOUZE ZPROSTŘEDKOVAT CO NEJLÉPE DNEŠNÍMU ČLOVĚKU EVANGELIUM

Ano. Ale nejedná se o dvě různá témata. V této „Fraternitě“ jsem viděl konkrétní cestu, která odpovídá mé touze, této době a současné snaze misionářské práce, po které volala nová evangelizace. Chtěl bych to vysvětlit víc.

 

SAMOZŘEJMĚ O TOM MŮŽEME POHOVOŘIT

Maria prožívala spojení s Bohem tak jako nikdo jiný a to zcela přirozeně a v plné otevřenosti ke všem lidem…Během mého života mě provázel živý pocit, že toto spojení nebo kontemplace Marie z Nazareta patří do života každého křesťana, všeho Božího lidu. V přirozenosti každodenního života se pojilo úžasné tajemství Božího Slova, které se stalo tělem, stalo se tesařem…Boží Trojice, toto velké tajemství, se chtělo zjevit v prostém, pokorném a přirozeném rodinném životě. Maria byla oddána svému synu. Spolu s Josefem vychovali z Ježíše muže, učili ho, jak má mluvit s Bohem Otcem. Jaká krása! Nejdokonalejší, nejkrásnější, nejplodnější způsob prožívání spojení s Bohem a poselstvím evangelia je být jako Maria z Nazareta. Moje soustředění na tuto cestu se zcela zkonkretizovalo v osobě Marie.

 

CHCETE  ŘÍCI,   ŽE TATO MARIÁNSKÁ KONTEMPOLATIVNÍ ZKUŠENOST VÁM POMOHLA VYMYSLET NĚCO KONKRÉTNÍHO OHLEDNĚ NOVÉ EVANGELIZACE NEBO JSEM TO POCHOPIL ŠPATNĚ?

Ano, v poslední době jsem o tom všem přemýšlel, povzbuzen právě tímto evangelizačním duchem a Rokem víry, který vyhlásil papež Benedikt XVI., během kterého chce zvláště zdůraznit bohatý přínos II. Vatikánského Koncilu, od jehož zahájení uplyne padesát let, přínos Katechismu katolické církve, od jehož publikování brzy uběhne 20 let. V těchto poznámkách, které tady mám, jsem sepsal některé své myšlenky a přání, je to spíše jakýsi náčrt, nástin toho, o čem přemýšlím, a co se týká toho, o čem právě hovoříme, to znamená fundamentální podstaty křesťanství, víry v Krista.

 

O CO SE JEDNÁ?

Přemýšlel jsem o návrhu kontemplace pro novou evangelizaci ve světle II. Vatikánu. Řekl bych, že podstatou tohoto návrhu je toto přesvědčení: nová evangelizace neexistuje bez svatosti a svatost bez kontemplace. Koncil učí, že ke svatosti jsme povoláni všichni pokřtění, a toto universální povolání není možné bez spojení se vzkříšeným Kristem, to je bez kontemplace. Některá slova Pavla VI. jsou pro mne velmi inspirativní.

O SVATOSTI?

O kontemplaci. V projevu na závěrečném zasedání Koncilu mluví papež Pavel VI. o kontemplaci a vysvětluje, v čem spočívá. Chtěl bych citovat jeho nezaměnitelná slova: „Kontemplace je snaha obrátit pohled a srdce na Boha. Je to nejvyšší úkon lidského ducha, úkon, který dnes může a musí korunovat (završovat) nesmírnou pyramidu lidské činnosti“. Jak může být don Bosko svatý, jestliže pracoval ve dne v noci, kdy se tedy modlil?, ptali se někteří lidé. A Pius XI. opáčil: spíše mi řekněte, kdy se don Bosko nemodlil! Tento život transformovaný v činnost v modlitbě, činnost ve spojení s Pánem, je to, co vidím jako velmi přitažlivé pro budoucí novou evangelizaci. Neexistuje kontemplativní život, který by nebyl aktivní. Pro Pavla VI. kontemplace znamená činnost. Také Jan Pavel II. v „Redemptoris Missio“ tvrdí, že „misionář by měl kontemplovat v činnosti“ a že „budoucnost misií závisí do jisté míry na kontemplaci“, tak tedy, jestliže misionář nekontempluje „nemůže zvěstovat Krista věrohodně. Také si vzpomínám na slavnou větu velkého teologa Karla Rahnera, že „křesťan budoucnosti bude buď mystikem, nebo nebude křesťanem“ Pociťuji pravdivost těchto slov sám na sobě, na naší církevní obci v Montevideu i v celé církvi. Mysticismus je pro mne kontemplace.

 

TAK TEDY? MĚLI BYCHOM SE VÍCE SPOJOVAT S PÁNEM?

Myslím, že ano. Otázka, kterou si všichni klademe je: jak evangelizovat v dnešní církvi v Montevideu? Jak jsi ty povolán k evangelizaci? Začínali jsme se takto ptát v roce 2005 na Synodu. Dva roky poté, na Generální Biskupské Konferenci Latinské Ameriky, která se konala v městě Aparecida, se objevila stejná otázka a odpověď se soustředila do dvou neoddělitelných slov: učedníci – misionáři. Kdo je učedníkem, ten evangelizuje, kdo je mystikem, je otevřen činnosti. Jsou to dva způsoby jak vyjádřit to samé: „to, co kontemplujeme ohledně slova života…to vám zvěstujeme“, vyjadřuje svatý Jan ve svém prvním listě. I proto bych chtěl oficiálně představit „Kontemplativní Fraternitu Marie z Nazareta“ jako jistou formu, opakuji, že jde o jednu formu mezi jinými, jak konkretizovat tuto misionářskou nabídku. Až dosud jsem tuto myšlenku uchovával zde v tichosti, jako semínko, které chce vzklíčit. V tomto ohledu jsem se Nechal vždy vést Monsignorem Gottardi. Ten uznal kanonicky Fraternitu jako soukromé sdružení věřících. Myslím, že nastal čas, aby tato Fraternita nabídla své služby nové evangelizaci.