© 2019 Fraternidad Contemplativa Maria de Nazaret

ŽIVOTNÍ STYL KONTEMPLATIVNÍ FRATERNITY MARIE Z NAZARETA

 

My nazaréni, chceme prožívat ducha života v Nazaretě. Inspirujeme se Ježíšem, Marií a Josefem, prvními třemi nazarény, kteří představují stálý duchovní, apoštolský, historický výchozí bod. 

 

Nevycházíme z teoretických úvah nebo z naukových úvah, ale ze zkušenosti života, který prožil Boží Syn v lidské rodině, a který je vzorem pro každou zkušenost rodinného, církevního, komunitního života, a pro hlásání evangelia.

 

V neustálém střídání se kultur, které vstupují do dějin, je nazarenita stálým prvkem.  Je nezávislý na okolnostech. Každý autentický život učedníka Pána Ježíše je nazarenita.

 

Nazarenita opravdu představuje způsob, jak  být - jednat – žít – milovat  jako Ježíš, jako Nazarén. Toto je převedeno do života jedinečné a privilegované lidské osoby neposkvrněné Panny Marie, nazarénky. Tato nazarenita je plně sdílená sv. Josefem z Davidova kmene, naším samotným lidským rodem, naším samotným lidským pokolením: hříšným a vykoupeným lidstvím.

 

 

V evangeliu podle Matouše čteme: „Ale když Herodes umřel, hle anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život“. On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret - aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že 

 

 

“bude nazván Nazaretský.“

(Mt 2, 19-23 ).

 

  • Být učedníkem Ježíše Krista znamená „být s Ježíšem, být s Ježíšem, Nazaretským“ (Mt 26, 71)

  • Ježíš byl známý jako „Ježíš z Nazareta“  (Mk 1, 24).

  • „Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta“ (Lk 2,39).

  • „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je“ (Lk 2, 51).

  • „Přišel do Nazareta, kde vyrostl“ (Lk 4,16).

  • „Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta“ (Jan 1,45).

 

 

Ježíš je nazaretský

 

Přiblížit se k Ježíši, Nazarénu ti umožňuje pocítit s historickým realismem život Slova, které se stalo tělem, které se stalo člověkem: téměř cítíš vůni galilejského vzduchu, s vůní jeho vinic a jeho olivovníků. Představuje ti ho, jak kráčí pod žhavým sluncem po městech a vesničkách Palestiny, na břehu Tiberiadského jezera. Tento Ježíš, který nyní povolává své učedníky a vyhlašuje Magnu chartu blahoslavenství, On, který rozmnožuje chléb, vrací zrak slepým, křísí mrtvé a odpouští hříšníkům, je stejný Ježíš, který prožil tolik let v Nazaretském domku, v dílně Josefa, truhláře.

 

V Ježíšově nazarenitě cítíš pulsovat život, který proniká jako pokorný a vibrující, silný a vášnivý, lidský a Božský do tohoto Syna, kterého Otec daroval světu z lásky, nám lidem všech dob.

 

nazarenita zahrnuje tři etapy Ježíšova života

 

  • jeho pozemský život: Ježíš je ten, který je z Nazareta; (srov. Mt 2, 19-23; Mt 26,71; Mk 1,24; Lk 2,39; Lk 2,51;  Lk 4,16; Jan 1,45)

 

  • jeho smrt: „Ježíš Nazaretský, král židovský“ (Jan 19,19);

 

  • jeho vzkříšení: „Ježíš Nazaretský, Bůh ho vzkřísil“ (srov. Sk 2, 22-24; Cfr.Sk 3,6: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď“).

 

Pak má tedy nazarenita   jako obsah stálý a nekonečný život Slova a jeho Lásky, který ve vykupitelském vtělení spojuje všechny rozměry lidského života, které jsou v základě tři:

 

  • stvoření s vlastní „sekularitou“;

  • vykoupení s vlastním „bohatstvím“;

  • proměnění s vlastní s „svrchovaností”

 

Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky (Žid. 13,8).

 

V Nazarenitě pak nacházíme harmonickou jednotu sekularity -bohatství - svrchovanosti, to jsou prvky, které vytvářejí strukturu života světa, v historickém procesu obnovy, skrze kterou Kristus odevzdává  celé universum Otci.

 

My Nazaréni přijímáme nazarenitu jako hlavní sloup naší spirituality učedníků Ježíše Krista, Nazaretského. V něm se inspirujeme k tomu, abychom prožívali jednotný plán křesťanské spirituality, který chce přijmout historické výzvy lidského života, výzvy, které se ukazují plaše a s nadějí ve třetím tisíciletí křesťanské éry, které se tak vtělují do našeho života, do spirituality Nové evangelizace, do jedinečného poslání církve, do univerzální svátosti spásy až do konce světa. 

 

 

V tomto kontextu pak prohloubíme:

 

 

 

Životní styl

Kontemplativní Fraternity Marie z Nazareta

 

 

Tím, že analyzujeme:

 

I.    v linii sekularity stvoření:

 

       1.   přirozenou interioritu

       2.   rodinnost ve  službě

 

II.   v linii bohatsví vykoupení:

 

       3.   nakažlivou lásku

       4.   neúnavnou pracovitost

 

III.  v linii obnovené svrchovanosti

 

       5.   stálou a klidnou radost            

       6.   ducha adorace

 

Styl života

Kontemplativní Fraternity Marie z Nazareta

 

 

Je jasné, že styl života má přímý vztah k charismatické identitě Kontemplativní Fraternity, a že závisí jako účinek od vlastní příčiny. Budeme se snažit načrtnout některé charakteristické rysy, které by jasně ukázaly hlediska, která se snažíme rozvíjet v různých životních stavech, v osobní individualitě každého nazaréna a celé Fraternity jako sdružení a apoštolského  Hnutí křesťanské spirituality v kontextu kontemplace.  

 

 

1. Přirozená Interiorita

 

Každý nazarén a každá nazarénka má svůj vlastní vnitřní svět, ve kterém jsou sami s Bohem, ve své vlastní osobní identitě, charakterizované originalitou a neopakovatelností, která jim byla dána stvořitelským činem Božím. V mém nitru si připravuje Bůh svůj příbytek a žije se mnou, otvírá se mi ve svém tajemství, umožňuje mi účast ve společenství Nejsvětější Trojice. Jedná se mnou jako s přítelem, jako se synem a jako se svou dcerou a má ve mně takové zalíbení, že ve mně na mé tváři vidí obraz svého Syna Ježíše. On je vždy u mých dveří. Klepe. Tluče. Chce vejít. Když mu otevřu, vstoupí do mého domu a večeří se mnou a já s Ním. Při lámání chleba ve velikonočním společenství mi dává ochutnat Boží hlubiny. 

 

  1.  Interiorita

 

Interiorita je vše zahrnující síla celé mé osobnosti, pokud se nechávám poddajně zaujmout skutečnou opravdovou osobní přítomností Ježíše Vzkříšeného. Ježíše, který ve mně nyní, v tomto okamžiku žije, pracuje a působí skrze celou mou činnost a podněty života, skrze tlukot mého srdce. Působí v takové míře v jaké to co dělám, na co myslím a co prožívám odpovídá tomu co ode mne chce Bůh.

 

Je to zkušenost, kterou nám sdělil apoštol Pavel ze své vlastní zkušenosti: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“.Tato interiorita mě musí postupně přivádět k tomu, abych mohl říci: protože zakouším já: „nejsem to už já, který jedná, ale Kristus, který jedná ve mně“.

 

Základní nepřítel interiority je povrchnost. Tajemství přichází z Božích hlubin. Kdo zůstane na povrchu života, nebude se moci ponořit do propastných hlubin Boha - Lásky. Intenzivně a hluboce, prožívané Boží Slovo v Lectio Divina, stále důvěrněji, je jistou a neomylnou cestou pro vnitřní růst.

 

 

 1.2.  Přirozená interiorita

 

Přirozená  interiorita znamená jednoduchý, logický a spontánní projev skutečného uvědomění si, které se převádí do zkušenosti života. Toto je možné, když  nazarenská kontemplace postupně splývá s mým vlastním bytím. 

 

Tehdy spontánně současná zkušenost mého dynamického vztahu

ve společenství v Nejsvětější Trojici začne  postupně pronikat  do mého pohledu, do mého tónu hlasu, do mého pohybu, do mých gest, do mého jednání. Don Bosko říkával svým salesiánům, že „skromnost v mluvení, v pohledu, v chůzi doma, i mimo dům, musí zářit takovým způsobem ze  členů společnosti, aby se tím odlišovali od druhých“ (Stanovy SDB, 151).

 

Nelze opomenout, že Don Bosko umístil tento článek do XII. kapitoly o pobožnostech. Toto nám umožňuje chápat, že způsob vnějšího jednání v životě musí být odrazem spojení s Bohem. Toto spojení roste v okamžicích modlitby.

 

Dobře víme, jak a nakolik se Don Bosko vyhýbal před každou vyumělkovaností a každým afektovaným projevem. Jeho jednání bylo vnějším projevem stálého „být v Bohu, v duchu jednoty“, jak to hájil papež Pius XI, který ho osobně znal, když jako mladý kněz zůstal týden v jeho domě.

 

Víme také, že v Donu Boskovi to, co je přirozené se stane nadpřirozené, a to co je nadpřirozené se stane přirozené: toto všechno je ovocem stálého spojení s Bohem. Prostřednictvím salesiánsko - donboskovské kontemplace my nazaréni směřujeme k tomu, abychom udělali z naší každodenní zkušenosti přirozenou zkušenost zmrtvýchvstalého Pána. Cílem tedy je: žít jako Maria z Nazareta spojení s Bohem v každodenním životě a skrze každodenní život.

 

 

2. rodinnost ve  službě 

 

Nazarenská kontemplace vytváří kolem nás nazarénů teplo domova, pocit rodiny, takový pocit jaký se prožíval na Valdoku s Donem Boskem. Každý z nás dáváme tvář Fraternitě. Toto rodinné teplo je vytvářeno samotným Ježíšem, Nazarénem, které se pak vyzařuje do života všech nazarénů. Živá přítomnost Marie, dává tomu všemu ovzduší rodiny, něhu matky, která všechno předvídá a působí s jemností ženy. Jsou zde některé postoje, které vtělují tuto nazarénskou kontemplaci s osobitostí, která musí odlišovat každého nazaréna a nazarénku ve všech životních stavech:

 

2.1.   Duch služby   

 

Duch služby mě dává do souladu  s Pannou Marií Navštívení. Protože plna milosti Ducha svatého se ihned dává do služeb toho, kdo ji potřebuje. Spěchá pomoci staré sestřenici, považované za neplodnou, která je již v šestém měsíci těhotenství. Setkáme se zde znovu s činností, motivovanou zvláštním setkáním, které vychází ze spojení s Bohem (při zvěstování Panna Maria, plná milostí působením Ducha svatého, se stává Ježíšovou matkou). Panna Maria  zároveň slouží, a tím vytváří společenství rodiny v bratrství.

 

Tento duch služby se tak stává konkrétním a každodenně prostým. Tak si uvědomuji to, co můj bratr, co má sestra potřebuje, a snažím se, abych ho uspokojil/la dříve, než si o to řekne sám. Tento postoj se určitě nerodí spontánně, ani se nerodí náhle, ani se nevyčerpává v izolovaných projevech.

 

Ježíš Mistr a Pán, který myje učedníkům nohy je ikonou (vzorem) každodenní služby, v které my nazaréni pokračujeme v čase a v prostoru nazarénskou kontemplací.  

 

Kritériem toho, abych mohl tvrdit, že mám ducha služby, je to, že považuji, i když ne spontánně a pocitově, tak tedy alespoň vírou, za privilegium možnost sloužit druhým a vidět v každém člověku Pána Ježíše. „ ...mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

 

Pak vzdálím od sebe vzpouru člověka, který jedná podle těla. Ta ve mně způsobuje, že přemýšlím vzpurným způsobem, nebo v sobě reptám: „já nejsem ničí sluha“. Ježíš nám sloužil až tak, že dal svůj život za každého z nás. „Miloval mne a vydal se za mne“. A jakoby to snad bylo málo. Ježíš nám ukazuje způsob, kterým se vydal: „horoucně jsem po tom toužil “.

2.2.  Rodinný způsob

 

Duch rodiny ukazuje způsob, jak sloužit nazarénským stylem. Duch služby má pro nás nazarény zvláštní styl: je rodinným stylem.

Je to náš způsob služby. Kromě toho, co bylo uvedeno dříve, se jasně ukazují rysy toho, který vždycky ponechá to, co je lepší, druhým. Takový člověk, když si musí něco vybrat, nechá nejdříve vybrat druhého.

 

Výraz „rodinný“ ukazuje také prevenci v nejlepším Mariině stylu, která si v Káni Galilejské všimne, že bez vína by svatební hostina byla pohromou. Předvídá a stará se. Voda se mění ve víno. Fraternitu buduje ten, kdo pokorně a radostně připravuje pro své spolubratry podmínky, aby se druzí mohli cítit příjemně jako doma. Je to například nabídnutá káva, uklizená místnost, připravená liturgie, uklizená koupelna a záchody, uklizená a upravená místnost pro setkání jako doma, vkusně upravená kaple, návštěva, která potěší, rozdělit se o jídlo, sdělení toho, co je nového, zastoupit někoho, nakoupit někomu.

 

Jednoduchost, přirozenost a radostnost, s kterou toto všechno dělám, je viditelným výsledkem nazarénské kontemplace, která se tak převádí do každodenního života.

 

 

3. Nakažlivá láska

 

Není nikdo, kdo by nebyl stvořen z lásky a pro lásku. Všichni žijeme, existujeme z důvodů konkrétního láskyplného vztahu, který Bůh má ke každému z nás. Je to láska, která nás udržuje při životě. Když Bůh - Láska se v Ježíši Kristu stal tělem, tělo, člověk, láska se vtělila do pastorační lásky. Proto v Ježíši Kristu se Bůh stává Dobrým pastýřem.

 

  1.  

 

Nazarénská kontemplace je Ježíšova pastorační láska. Dobrý pastýř pokračuje v lásce tím, že pase vlastní ovce, kterými jsme my.

 

 Pro nás nazarény Don Boskovo da  mihi animas  je nejlepší inculturace této Kristovy lásky. Ve šlépějích světce z Valdoka a tím, že se díváme na Dobrého pastýře je nazarén trpělivý, ochotný ke službě, není závistivý, nechlubí se, nevypíná se, je velkodušný, nehledá vlastní zájmy, nehněvá se, nesmýšlí špatně, neraduje se z nespravedlivosti, ale raduje se z pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, ve všechno doufá, všechno snáší. (srov. 1Kor 13, 7).

 

Tam, kde jsou lidé rozdělení, se my nazaréni snažíme vybudovat společenství. Neunavíme se v odpouštění, jsme milosrdní, začínáme vždy od začátku. Neuzavřeme se nikomu. Brány našeho srdce jsou vždy otevřené. Žijeme vždy ve světle pravdy, abychom rostli v lásce.

 

3.2.  Nakažlivá láska

 

Láska se stává nakažlivou, protože se my nazaréni zdržujeme  všeho reptání, nenecháváme se ovládnout pýchou, která vede k špatnému výkladu ctnostného projevu u druhých, nebo která těmto projevům připisuje špatný úmysl. Řídíme se moudrou radou Dona Boska, že se druhým neříká to, co o nich někdo řekl špatného;  takovými řečmi se rodí, nebo obnovují, pocity nevraživosti, které častokrát trvají měsíce nebo i léta. Když zaslechneme něco proti bratru, uděláme to, co říká Duch svatý: slyšel jsi něco proti bližnímu? Ať je to v tobě pohřbeno. My nazaréni se snažíme být přívětiví a zdvořilí ke všem.

 

Vlídnost a milosrdenství nás velice přiblíží k lásce Krista Dobrého pastýře. V řeči jsme vlídní ke všem, zvláště k těm, kteří by nás mohli urazit, nebo se na nás teď nedívají příznivě. 

 

My nazaréni  nikdy nežertujeme tak, abychom mohli někoho urazit, nebo způsobit někomu nelibost. Snažíme se mírnit hněv, který lehce vzplane, když nám někdy někdo odporuje. Dáváme pozor, abychom neříkali slova, která vyvolávají nelibost a ještě více, abychom nepoužívali způsoby arogantní a drsné, protože častokrát se více znelíbí způsoby, než urážlivá slova. Když nás někdo urazí přijdeme ho požádat o odpuštění, snažíme se ho přijmout dobře, ne zamračeně, neodpovídáme mu studeně nebo nelibě. Projevujeme lásku, zdvořilost a dobrotu. Víme, že nejvyšším projevem lásky je snažit se o duchovní dobro bližního. My nazaréni proto používáme bratrské napomenutí a revizi života upřímně a diskrétně, rozvážně a moudře, pokorně, něžně a pokojně.

 

 

  4. Neúnavná pracovitost

 

Text Sv. Jana: „Můj Otec stále pracuje, a také já pracuji“ (Jan 5,17) otvírá netušené horizonty spiritualitě činnosti. Známe naléhání Dona Boska intenzivně pracovat pro šíření Božího království: „nedoporučuji vám pokání, ani umrtvování, ale práci, práci, práci. To, co my nazaréni zdůrazňujeme je spirituálně - kontemplativní motivace, která nás vede k stejným aktivním závěrům jako u Dona Boska: Naše činnost, naše díla, pokud plníme Boží vůli a jsme podněcováni pastorační láskou,  jsou jako tělo - materie skutečného osobního díla a proto svátostného Pána Ježíše. Ježíš stále působí: My nazaréni pracujeme neúnavně.

 

V tomto nazarénském jednání je důležité zdůraznit některé charekteristické rysy, které se na jedné straně dávají do kontextu spirituality práce, která je v poslední době tak podporovaná, a na druhé straně vyzvednout to, co je nazarénské.

 

  4.1.  Lidské jednání v kontextu spirituality práce.

 

Nazarénská kontemplace se pohybuje v oblasti lidské práce. Je tam, kde zakoušíme opravdovou zkušenost jednoty s Bohem.  Proto přijímáme antropologický a spásonosný dynamismus práce jako nenahraditelný základ kvůli autentické a skutečné kontemplativní zkušenosti.

 

Neuzavíráme proto naši kontemplativní zkušenost do našeho vnitřního citového světa, nebo do světa našich úmyslů. Naši kontemplaci můžeme prožívat s krumpáčem a lopatou, s bramborami a pánví, v parlamentu a v odborech, v přístavech a na tržištích, v obchodech a zdravotních střediscích, ve třídě i s koštětem, s talíři a počítači, v letadle i s trakařem, s ocelí a betonem, v bankách a družstvech, při vesmírných letech a procházkách v horách atd.. Kontemplace je tam, kde zakoušíme tvůrčí iniciativu člověka.  Člověk tak umožňuje pokračování tvůrčího stvořitelského, vykupitelského a proměňujícího díla Otce skrze Krista, v Duchu Svatém. Kontemplace je tam, kde se cítíme být solidární s muži a ženami světa, kteří bojují a trpí, radují se a milují, žijí a umírají.

 

My nazaréni pokládáme lidský rozvoj za podstatně spojený s prací jako noty v partituře, jejichž znalost umožňuje zkomponování symfonie Božího Království. Symfonie, která zní v celém vesmíru.

 

 4.2. Jednání nazarénů v kontextu

        křesťansko - donboskovské kontemplace

 

4.2.1. Intenzita dynamismu

 

 „Odpočineme si v nebi“, říkával paradoxně Don Bosko. A co prázdniny? Podle něho spočívaly „ve změně činnosti“. Prvním charakteristickým rysem činnosti nás nazarénů je intenzita dynamismu. Nazarén se cítí, jako by byl poháněn velikonočním ohněm, který proudí v našich žilách: Život nazaréna je stejný jako život Ježíše Krista, který vstal z mrtvých. Jeho krev byla proměněna Duchem svatým, který ovládl jeho tělo. Proto tedy může svatý Pavel tvrdit: „Pán je Duch“ (2 Kor 3,17).

 

4.2.2. Radost a pokoj

 

Druhým charakteristickým rysem činnosti je vnitřní radost, která se projevuje vnějším pokojem. Je to stále svatý Pavel, který říká: „Překypuji radostí v každém trápení“. Není pochyb o tom, že práce způsobuje utrpení, únavu a poznání, že jsme omezeni. Také zde můžeme slyšet osvobozující a Kristonosnou ozvěnu Božího slova, které říká: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Kol 1,24).

 

 4.2.3. Mystika v činnosti.

 

Třetím charakteristikým rysem, který musí zářit v jednání nás nazarénů, je mystika v činnosti. To znamená, že v mém jednání se musí projevovat nezištná, potěšující láska samotného Ježíše, který neustále miluje v darování se v mé činnosti, v mých slovech, v mých gestech, v mém úsměvu; v mém naslouchání a mém utrpení, v mé radosti, v mém mlčení, v mém darování sebe sama. My nazaréni se pak vyhýbáme všemu, co zavání pasivitou lenocha a nedopřejeme si víc než nutný odpočinek. Jsme také radostně svědomití ve využívání času a staráme se o to, abychom ho neztráceli.

 

Naše práce je tedy intenzivní a dynamická, vykonávaná radostně

a pokojně s opravdovou aktivní mystikou. Tvoří hlavní, neodmyslitelný základ pro solidaritu s chudými tohoto světa. Ta začíná u těch, kteří jsou nám nejblíže a potřebují konkrétní přítomnost, která se stala chlebem ve sdílení a v účasti na jejich nutných potřebách proto, aby čelil požadavkům jejich integrálního lidského a křesťanského rozvoje.

 

 

 5. Stálá a pokojná radost

 

My nazaréni žijeme radostně, protože se cítíme ponořeni do skutečné plnosti Velikonoc Ježíše Nazaretského. Cítíme, že se už podílíme na této skutečnosti i v okamžicích vyprahlosti a tmy a nenecháváme se unášet pocity pesimismu nebo duševních depresí. Necháváme si naopak znít ve svých srdcích slova apoštola Pavla, který nás vybízí radovat se v Pánu: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se“.  Radujeme se, že zakoušíme Ježíšovu přítomnost, která tuto radost umožňuje. „Pán je blízko“ (Fil 4,5).

 

5.1.  Stálá radost

 

 Stálá radost nezáleží na vnější změně situace, ale na jistotě víry v přítomnosti Ježíše – velikonoc zakoušených v dynamice teologických ctností víry, naděje a  lásky: křest nás  opravdu proměnil zevnitř, v našem vlastním bytí.

 

Jsme definitivně synové v Synu.  Nic a nikdo nám nebude moci nikdy vzít dědictví, které nám zanechal Kristus, dědictví nových bytostí, protože Otec bohatý na milosrdenství je stále připravený obnovit úmluvu lásky, kterou kvůli naší slabosti bychom mohli rozbít. 

 

„Sedmdesátkrát sedmkrát“ Ježíš žádá Petra a ujišťuje nás, že žádný lidský hřích nebude moci nikdy vyčerpat nekonečnou schopnost Otce odpouštět. Jeho stálá láska je nevyčerpatelným pramenem naší stálé radosti.

 

5.2. Pokojná radost.

 

Protože jsme kontemplativní, „zakoušíme Boží hlubiny“. Ten, kdo zakusil „jak chutná Bůh“, ten se nemůže spokojit s jinou chutí, která je jenom náhražkou štěstí.

 

Způsob našeho života nám nutně nabízí svědectví této zkušenosti. Proto my nazaréni nebudeme nikdy hrubí a vulgární. Budeme milovat vtip a nikdy nebudeme hledat dvojsmyslnosti. Budeme s úsměvem vyzařovat pokoj, který je vnitřně bohatý, který bude vyzařováním vzkříšeného Krista. Budeme zářit štěstím, protože jsme stále s Otcem.

 

6. Duch adorace

 

„ Ať jíte, či pijete, nebo ať děláte cokoliv jiného, dělejte všechno pro slávu Boží” (1Kor 12,31). My Nazaréni toužíme po tom, abychom prostřednictvím liturgie života proměnili veškerou činnost v modlitbu a tak udělali z celého našeho života stálou adoraci Otce. 

 

6.1.  Život liturgie adorace Otce

 

Víme, že adorace, jako postoj služby k Bohu, se neomezuje na prostorové vztahy. Neuctívám více nebo méně, když se mohu přiblížit nebo vzdálit k vystavené Svátosti. Spíše je to vztah lásky, který se ztotožňuje s konáním Boží vůle v každém okamžiku.

 

Snažíme se neustále vytvářet v našich srdcích synovský postoj.  Jeho prostřednictvím se můžeme v každém okamžiku obracet k Bohu s našimi skutky proměněnými v nepopsatelné vzdechy, které nás nutí volat. „Abba Otče“. Nejsou to naše rty, jsme to my, jako osoba ve všech svých dimenzích, která během naší činnosti uctívá Otce v Duchu a v pravdě.

 

Toto jsou ctitelé, které si přeje Pán: Není to již Jeruzalémský chrám, místo bohoslužby, ale nový chrám Ježíšova lidství, který se prodlužuje do lidství každého z nás. Stali jsme se živými Chrámy Ducha svatého, který v nás a skrze nás tvoří  nové stvoření a stále volá: “Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista” (Ef 1,3).

 

  6.2.  Od liturgie činnosti k Liturgii hodin

 

Je to proto, že spontánně, přirozeně a nadšeně přecházíme od liturgie činnosti k Liturgii hodin s touhou dosáhnout plnosti lásky po všechny dny tím, že budeme sdílet s Kristem a bratry stůl Páně. U tohoto stolu Ježíš, Syn Boží, lámáním chleba způsobuje, že jsme jedno s Ním a s bratry tak, jako On je jedno s Otcem, pro chválu a slávu svého jména.

 

Jednejme jako lidé, kteří jsou si vědomi, že jsou skutečně před Bohem v adoraci, živě a přirozeně, tak jak to bylo charakteristické u Marie z Nazareta v Betlémě, v Káni, v Nazaretě, u paty kříže, ve večeřadle, v nebesích.

 

 6.3. Od liturgie života ke  vzkříšení Páně.

 

Být stále v adoraci, žít jako kontemplativní v činnosti vzbuzuje v nás, nazarénech touhu, abychom v plnosti sdíleli s Pánem vztah comunione, který On neustále nabízí v Poslední večeři, na Velikonoční hostině.

 

Tím, že máme možnost denně slavit Eucharistii, neopomíjíme privilegium, že jsme milováni samotným Pánem: Prostřednictvím jeho proměněného lidství, nezjevuje se jenom ve svátosti chleba a vína, ale stává se zkušenostně přítomný v lásce. Tuto lásku sděluje Duch svatý celému jeho tělu v shromážděné komunitě, sdílením jediných osvobozujících Velikonoc. Samotný Pán tím, že nás přitahuje k sobě, nám daruje svým Duchem vlastní život, a tím nám umožňuje už nyní ochutnat prvotiny konečného proměnění.

 

Znamením  opravdové oslavy Velikonoc je cítit se uchvácení mocí Ducha svatého, který nás svádí ohněm svých Letnic. Je to On, který do nás vkládá touhu milovat víc a lépe a vytvářet kolem nás stejného ducha „nových Letnic“. Ty nejsou nic jiného, než způsob prožívání   Krista  nejvyšší novosti Velikonočního proměnění, dědictví celého Božího lidu a všeho stvořeného.

 

Jsou povzdechem snoubenky, která říká snoubenci: „přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20). Ten povzdech se proměňuje v obnovené nadšení darovat svůj život v církvi proto, abychom ho vždy učinili více evangelně účinným, pro chudé Jahve, a pro všechny lidi, pro novou evangelizaci.